Vždy, když se mě někdo zeptal, co mám na sobě ráda, řekla
jsem nic.. no táák, přemýšlej! Fajn,
možná oči – ty nejdou změnit. A co na sobě nenávidíš? Všechno!
A to je ten problém, člověk se nesmí nenávidět. Nejhůř by
neměl mít rád nějakou část či vlastnost, ale nikdy to nesmí přejít k nenávisti.
Nikdy! Nedovolte to, těžko se toho zbavíte!
A jsem zase u štíhlé linie, už
tomu nechci tomu říkat dieta, dieta je styl jídla.
Vše začalo když mi bylo dvanáct,
před šesti lety, sakra, něco je opravdu špatně!
Zkoušela jsem spoustu diet, nic. Vždy jsem se přejedla. Když jsem před dvěma
lety zašla za dietologem. Paní mi řekla co mám jíst (ale to už jsem všechno věděla.
Za ty roky bych o tom mohla napsat knížku). Když jsem tam po měsíci opět přišla,
téměř s pláčem, že jsem neschopná. Paní si sedla naproti mně a začala hodina
psychologie...
Bože, já jsem byla blbá, jedním uchem tam, druhým ven. Ať si kecá,
stejně už nikdy nebudu štíhlá.
A tak jsem si žila svůj tlustý
život dál. Občas s nadějí shodila pár kilo, ale pak přišla rána a bylo to vše ve starých kolejích.
Právě na otázku, co na sobě
nenávidím se mě ptala i ona. Jako vždy jsem řekla vše. Něco na sobě musíš mít ráda, ne? Oči, ok.. ještě něco?
Říká se, pokud se nenaučíš mít se
ráda, nikdy nebudeš moci milovat druhé. Nikdy nebudeš spokojená.
Vždy jsem si myslela, že jde
pouze o vnějšek, o krásu a postavu. Postupem času jsem našla lásku k mému tělu.
Naučila jsem se mít se ráda, ale.. ale jenom tu vnější slupku. V hloubi duše
se stále nenávidím, možná čím dál víc. A to je klíč ke všemu..
Dřív jsem dělala samé problémy,
nikoho neposlouchala, dělal si co chci, byla oblíbená, trávila jsem celé dny
venku, venku s kamarády. A byla jsem šťastná, alespoň jsem měla ten pocit.
Teď je ze mě slušná, milá,
nekonfliktní, nespolečenská, nudná a samotářská osoba.
Co je ale moje Pravé já, jaká
opravdu jsem?
Nenávidím to, jaká jsem! Nesnáším
mojí povahu. Nechci už být takový suchar. Ale nechci být ani mrcha. Jsou dny,
kdy jsem jako vyměněná, dokážu se bavit, ale zbytek je jen přetvářka a lidé
jakoby to vycítili. Jsem neskutečná herečka, celý život v sobě dusím
všechny pocity a teď si hraji i na zábavnou. Toužím to nehrát a být taková.
Povahu člověka nelze změnit, ne?
Teď jsem ale hodně odbočila.. zpět
k dietní mánii.
Když na mě přijde přejídání, vždy
šahám po sladkém, vždy! Vždy, kdy jsem naštvaná, sháním sladké. Když mě někdo
naštve, hledám sladkosti. Místo, abych se šla v sobotu večer bavit, cpu se
doma jídlem a nadávám si. Haló, tohle
není život!
Naučila jsem se mít ráda vnější
část sebe. Dalo to práci, ale šlo to. Jenže, jak změním to, čím jsem? Lze to
vůbec? Budu se mít někdy ráda i uvnitř. Tím by se nejspíš vyřešil i problém s mojí
váhou..
it sucks.. i'm sorry
Chce to jen pevnou vůli, také mě někdy chytne "žravá" a jsem schopná sníst všechno sladké, co mi příjde pod ruku. Teď se mi ale daří, sladkému se vyhýbám, nejím po 6 hodině a kila jdou dolu :)
ReplyDeleteAhoj, jako bych to napsala já sama.. Musíme nad tím méně přemýšlet a být více spontání. Moc Ti držím palce!!
ReplyDeleteKlára
Tady se těžko radí. Ono se řekne, nezaměřuj se tak na hubnutí, co jíš, jestli pořádně cvičíš, jestli jsi nudná.. prostě žij. Ale jak, když tohle ti to žití tak znemožňuje, co? Doufám, že se vyspíš a zítra budeš mít lepší náladu.. (V tomhle jsem fakt hrozná)
ReplyDeleteTo jsme na tom úplně stejně. Opravdu. Nejsi v tom sama. Taky by mě zajímalo na co pořád čekám, abych žila jak chci. Ale pořád si říkám: ,, S přáteli půjdu ven až zhubnu. Aby mě mohli obdivovat jak jsem zhubla." ,,Až zhubnu, tak se budu mít ráda a začnu si kupovat pěkné věci.." věř mi, nejsi v tom sama...Držím ti palce :o)
ReplyDeleteJá si vždycky říkám, že život je moc krátkej na to, abychom si jenom stěžovali. Musíme přece taky žit a taky prožít svůj život. Přeju ti, aby se ti dařilo líp. Uvidíš, že jednoho dne na sebe do zrcadla koukneš a řekneš si, kolik jsi toho dokázala, a že jsi opravdu krásná. Hodně štěstí :)
ReplyDelete